živý Buddha, živý Kristus

Thich Nhat Hanh

Pragma, Praha 1996

Formy jsou pouze dostačující podmínky, pak je vnímáme. Nejsou-li všechny podmínky splněny, daný úkaz nemůžeme vnímat, není nám vyjeven, říkáme, že neexistuje.

Slunečnice jsou podmíněny sluncem, teplem, deštěm, červencem. Pouhá skutečnost, že je nevidíme, neznamená, že neexistují. Tak vzcházíme z absolutní podstaty a do ní se navracíme, neomezeni prostorem a časem. Když požádám strom, aby mi odhalil absolutní dimenzi skutečnosti, království boží, náhle rozkvete - viz. sv. František a mandloň.

>> první jméno Buddhy - Tathagáta ten jenž k nám přišel po pravé cestě, ten, jenž se zrodil ze zázračné podstaty života a do této zázračné podstaty se vrací. Ten, jenž vzešel z takovosti, přebývá v takovosti a do takovosti se navrací.

Druhé jméno Buddhy - Arhat ten, jenž je hoden naší úcty a podpory.

Třetí je Samjaksambuddha ten, jenž je dokonale probuzeným.

Čtvrté je Vidjacaranasampana ten, jenž je obdařen vhledem a vnitřním vedením.

Páté je Sugata ten, jenž jde šťastně po své cestě.

Šesté je Lokavidu ten, jenž zná dokonale svět.

Sedmé je Anuttarapurusadamjasarathi, nepřekonaný průvodce těch, kdo chtějí být vedeni a učeni.

Osmé je Sastadevamanusjanam, učitel bohů a lidí.

Deváté je Buddha, osvícený.

Desáté je Bhagavat, blahoslavený.

Když hledáme útočiště v Buddhovi, hledáme útočiště v některém z těchto deseti atributů, jež jsou jádrem lidské přirozenosti. Sidhárta nebyl jediným Buddhou. Všechny entity v animálním, rostlinném a minerálním světě jsou potencionální Buddhové. My všichni v jádru svých bytostí obsahujeme těchto deset atributů buddhovství.

Obřad křtu je akt, kterým se přiznává každé lidské bytosti, že pokud je otevřena Duchu svatému, je schopna projevit těchto deset atributů bytí, které přináležejí zároveň synům a dcerám Božím.  [s. 67,68]

Když zatloukáte do prkna hřebík a uhodíte se náhodou do prstu, okamžitě si ránu ošetříte. Pravá ruka nikdy neříká levé: „dělám pro tebe velké dobrodiní.“ [s. 89]

Řecká pravoslavná církev hlásá jednu velmi podnětnou myšlenku, a tou je pojem deifikace, zakládající se na tom, že člověk je mikrokosmem Boha. Tato myšlenka je velmi blízká asijské náboženské tradici, která prohlašuje, že tělo každé lidské bytosti je malým vesmírem. Bůh stvořil člověka, aby se člověk mohl stát Bohem. Lidská bytost je zárodkem Boha, micro-theos, který byl stvořen, aby se spoluúčastnil na Božím zázraku. Deifikace se netýká pouze ducha, ale také těla člověka. Podle pravoslavného učení o sv. Trojici je Otec prapříčinou božské podstaty, z níž se rodí Syn. Prostřednictvím slova, vyvolává Ducha svatého, oživující princip, který trvá v Synovi. Toto pojetí v mnohém připomíná neduální podstatu Buddhy, dharmy a sanghy. [146/7]

Buddha učil, že tzv. člověk je ve skutečnosti pouhých 5 složek, které se setkaly na určitou dobu omezenou v čase. Těchto pět složek- naše tělo, pocity, vnímání, duševní stavy (vůle) a vědomí, se prakticky neustále mění. Nezůstávají stejné ani ve dvou po sobě následujících vteřinách.

Nejen naše tělo je nestálé, nýbrž i to, co nazýváme svou duší. I ta se skládá z pouhých složek, jako jsou pocity, vnímání, mentální stavy a vědomí. Když smyšlenku nesmrtelné duše překonáme, naše pochopení reinkarnace se dostane blíž k pravdě. Myšlenka o reinkarnaci nikam nezmizí, avšak naše porozumění se změní. Vidíme, že ve skutečnosti jde pouze o rychle se měnící složky.

V buddhismu vlastně neužíváme slovo reinkarnace. Říkáme znovuzrození. Ovšem i tento výraz je sporný. Podle Buddhova učení neexistuje ani zrození. Pod pojmem zrození si obvykle představujeme, že se z ničeho staneme něčím, a smrt pro nás znamená, že se z něčeho staneme ničím. Budeme-li však pozorovat věci kolem nás, zjistíme, že nic z ničeho nevzchází. (...)

Spíše než zrození a znovuzrození bylo by přesnější říkat manifestace (vidžnapti) a remanifestace. Tzv. zrození květiny ve skutečnosti znamená den její remanifestace.

Zrodí se díky vhodným podmínkám.

[s. 157/8]

Svatý Jan Chrysostom napsal: „Vzývejme Ho jako nepopsatelného Boha, nepochopitelného, neviditelného a nepoznatelného. Přiznejme si, že přesahuje veškerou schopnost lidské řeči, že uniká chápání jakékoliv smrtelné inteligence, že andělé nemohou proniknout Jeho tajemství, ani serafíni Ho nevidí v plné jasnosti, ani cherubíni Ho neznají zcela. Neboť je nepřístupný knížectvům a mocnostem, mohoucnosti všech stvoření bez výjimky, toliko Syn a Duch svatý Ho znají.“ toliko Syn a Duch svatý Ho znají - protože reprezentují nekonceptuální poznání. Syn a Duch svatý mají k Bohu přímý přístup, neboť jsou osvobozeni od myšlenek a představ o Bohu.

Svatý Řehoř z Nyssy, zastánce východního ortodoxního náboženství, napsal: „Noc značí rozjímání o věcech neviditelných podle zákona Mojžíšova, který vkročil do temnoty, kde byl Bůh, ten Bůh, který si z temnoty udělal svou skrýš. Obklopena živoucí nocí hledá duši Toho, kdo je skrytý v temnotách. Má sice lásku Toho, kterého hledá, milovaný však uniká moci jejích představ.“ [s. 184]

Vietnamský král 13. st. Tran Thai Tong napsal: „Jste zváni pobývat v domě Tathagátově, vaše síla zvyku vás však noc co noc uspává mezi rákosím.“ Buddhistickou cestou, jak ovládnout sílu zvyku, je uvědomovat si ho v každém okamžiku, kdy vzniká. Ve chvíli, kdy si jej uvědomíme, již dochází k přeměně. Abychom v tom však mohli být úspěšní, je třeba neustále se cvičit v praktikování bdělosti. [202]

Pravá podstata věcí se v buddhismu nazývá zaniknutím (nirodha) nebo osvobozením (nirvána). Zaniknutí je především zaniknutím všech pojmů a teorií, a osvobozením od iluzí a falešných představ. Osvobození od sebeklamu vyvolává zánik žádostivosti, hněvu a strachu, a přináší klid, plnost a svobodu. Všechny pojmy týkající se jevového světa – jako tvoření, ničení, bytí, nebytí, jeden, mnoho, přicházení, odcházení – jsou transcendovány. Nejvyšší vysvobození, které je možno získat, je dosažitelné, když vnímáme absolutno, Tillichovu podstatu bytí. Neztotožňujeme již trvání našeho těla se svou existencí. Už si nemyslíme, že život začíná, když se rodíme, a končí, když umíráme, protože pojmy narození a smrt jsme přesáhli. Život už není omezen na čas a prostor. To je praxe, jak transcendovat pojem doba života. (...)

Když vlna ví, že podstatou bytí je voda, překoná všechen strach a utrpení.

[209]

Podle buddhismu existují dva druhy příčinnosti: příčinnost uvnitř dějinné dimenze a příčinnost mezi dějinnou dimenzí a absolutní dimenzí. Když říkáme, „Zrodil jsem se ze svých rodičů a byl jsem vychováván a živen svou rodinou a společností,“ hovoříme o příčinnosti uvnitř dějinnné dimenze. Řekneme-li: „Vlny se zrodily z vody,“ mluvíme o příčinnosti jako vztahu mezi dějinnou a absolutní dimenzí. Ježíš, když sám sebe nazval Synem Člověka, mluvil o příčinnosti týkající se dějinné dimenze. Když o sobě mluvil jako o Synu Božím, hovořil o vztahu mezi dějinným a absolutním. Nemůžeme považovat noumen, ontologický základ, za jednotlivost nebo aspekt fenoménu. Vztah Otec – Syn není vztahem otec – syn. Bůh nevytváří svět způsobem, jakým pekař tvoří chléb. Samsára a nirvána jsou dvě dimenze stejné skutečnosti. Existuje zde vztah, jde však o vztah fenomén – noumen, a ne fenomén – fenomén. Buddhisté jsou si toho vědomi, proto také mluví o „odděleném zkoumání noumenu (svabhava) a fenoménu (laksama). Kromě toho si zároveň uvědomují, že obě tyto sféry jsou jedno. [211]