Nová doba

Emanuel J. Swedenborg

Eko-konzult, 1998

Kniha je překladem spisu Nový Jeruzalém a jeho nebeská nauka

S. 39/40  Není nic důležitějšího, než vědět, jakým způsobem vůle a rozum tvoří jedinou mysl. Formují ji stejně jako dobro a pravda tvoří jeden celek, neboť manželství mezi vůlí a rozumem je totéž, jako mezi dobrem a pravdou. Jaké je toto manželství, lze plně pochopit z toho, co bylo výše řečeno o dobru a pravdě: že totiž tak, jako dobro je vlastním esse (bytím) té které věci, a pravda existerie (projevem, trváním) věci odvozené od esse, tak vůle člověka je vlastním esse jeho života a rozum je existerie jeho života odvozený z něho, neboť dobro, které přísluší vůli, se vytváří ve formě rozumu a stává se viditelné.

Ti, kdož žijí v dobru a pravdě, mají vůli a rozum. Ti, kdož setrvávají ve zlu a nepravdě, nemají vůli a rozum, nýbrž místo vůle chtíč (cupido) a místo rozumu vědění (scientia). Ve skutečnosti je totiž lidská vůle přijímací schránkou dobra a rozum je přijímací schránkou pravdy, přičemž vůle nemůže být vyjádřena zlem a rozum nepravdou, neboť jsou opačné. A to, co je protichůdné, se ruší. To je příčinou toho, že člověk, který je ve zlu a tím i nepravdě, nemůže být nazván soudným, moudrým a rozumným. U zlého (člověka) je také uzavřeno nitro mysli, kde vůle a rozum mají především své sídlo. Věří se, že i zlí mají vůli a rozum. Praví se, že chtějí a rozumějí, avšak jejich chtění není nic jiného, než >>chtíč<< a jejich >>rozumění<< nic více než >>vědění<<.

s. 40 Vnitřní a vnější člověk

Člověk je stvořen tak, že je současně v duchovním a přírodním světě. Duchovní svět je ten, kde jsou andělé, přírodní, kde jsou lidé. A jelikož je člověk stvořen právě tak, je mu dáno nitro i zevnějšek. Nitro je v duchovním světě, zevnějšek v přírodním. Jeho nitro je to, co je Vnitřním Člověkem, jeho zevnějšek to, co je Vnějším Člověkem.

Každý člověk má nitro a zevnějšek. Jinak je tomu u dobrých a jinak u zlých. Nitro u dobrých je v nebi a v jeho světle, a zevnějšek ve světě a jeho světle. Toto světlo je osvětlováno nebeským světlem. Tak jejich nitro a jejich zevnějšek působí jako jeden celek, jako příčina a účinek, anebo jako dřívější a pozdější. U zlých však je nitro ve světě a jeho světle, zevnějšek je v tomtéž. Proto nevidí nic ze světla nebeského, nýbrž pouze ze světla světa, které je pro ně světlem přírody. Proto mají věci nebeské v temnotě a ty, které jsou světské, jsou ve světle. Z toho plyne, že dobří mají Vnitřního Člověka a Vnějšího Člověka, zlí však Vnitřního Člověka nemají, pouze vnějšího.

         . . . Přírodní Člověk je v duchovním světě (Slově) mrtvý.

s.41 Člověk, jehož nitro je ve světle nebes a zevnějšek ve světle světa, myslí právě tak duchovně jako přírodně, avšak v tomto případě jeho duchovní myšlení plyne do přírodního a zde je zaznamenáno. Člověk, jehož nitro se zevnějškem jsou ve světle světa, nemyslí duchovně, nýbrž hmotně, neboť myslí z takových věcí, které jsou v přírodě světa, a ty jsou všechny hmotné. Duchovně myslet je o věcech myslet tak, jak jsou samy v sobě, pravdy ze světla pravdy vidět, a dobro z lásky k dobru vycítit, rovněž vidět vidět jakosti věcí a vycítit jejich působnost odtažitě od hmoty, avšak hmotně myslet je myslet, vidět a vnímat ony věci ve spojitosti s hmotou a ve hmotě, tudíž poměrně hrubě a temně.

s. 56  Že je to láska, která způsobuje, že každý je bližním, že každý se stává bližním podle hodnoty své lásky, jeví se zřetelně u těch, kdož setrvávají v sebelásce. Ti za bližní uznávají ty, jimiž jsou nejvíce milováni. Tzn., že do té míry, do jaké jsou jejich, je objímají, líbají, prokazují jim dobrodiní a nazývají je bratry. Jelikož jsou zlí, pokládají je před všemi jinými za své bližní. Osatní pokládají za své bližní podle toho, jak jsou jimi milováni. Tudíž podle jakosti a velikosti lásky. Ti původ bližního odvozují od sebe, a to proto, že právě láska je činná a určující. Ale ti, kdož sebe nemilují více nežli jiné, jak je tomu u všech, kdož náležejí království Páně, původ bližního odvozují od Něho, Jehož mají nadevše milovat. Za Pána, za bližního pokládají každého člověka podle kvality jeho lásky k Pánu a od Pána. Z toho plyne, odkud má být člověkem církve odvozován původ bližního, a že každý je bližním podle míry dobra od Pána, podle dobra samého.