Sunrju Suzuki Zenová mysl, mysl začátečníka / Všední hovory o zenu, Pragma Praha 1994.

Domníváte se, že jste tu před narozením nebyli. Ale jak by bylo možné, abyste přišli na svět, aniž byste byli již existovali? Protože již existujete, můžete přijít na svět. Rovněž není možné, aby něco, co neexistuje, zmizelo. Zmizet může to, co existuje. Asi věříte, že po smrti přestanete existovat, že nenávratně zmizíte. Ale i když zmizíte, existující nemůže neexistovat. V  tom je ten zázrak. My sami nedokážeme svět vyčarovat. Svět je svůj vlastní zázrak. Když se na něco díváme, může to zmizet, ale když to nikdo nepozoruje, jak je možné, aby cokoli zmizelo? Pozoruje-li vás někdo, můžete se mu schovat, ale nemůžete se schovat sami před sebou. Nepokoušejte se vidět něco zvláštního; snažte se neusilovat o dosažení čehokoli zvláštního. Vaše čistá přirozenost už všechno obsahuje. Jestliže chápete tento elementární fakt, nemáte strach. Mají-li lidé problémy, aniž by si je uvědomovali, je to skutečný problém. Může se zdát, že jsou sebejistí, mohou se domnívat, že vynakládají velké úsilí ve správném směru, ale aniž si to uvědomují, všechno, co dělají, pochází ze strachu. Ti mohou něco ztratit. Je-li však vaše úsilí zaměřeno správným směrem, ale vy si to uvědomujete, nebudete zklamáni. Existuje pouze stálá čistá přirozenost správného cvičení. (49/50)

Často si myslíme, že to, co jsme udělali, je dobré, ale ve skutečnosti to dobré být nemusí. Když jsme starší, jsme obvykle velice pyšní na to, co jsme vykonali. Když posloucháme někoho, jak s pýchou vypráví o tom, co udělal, máme nepříjemný pocit, neboť víme, že jeho vzpomínky jsou jednostranné. Víme, že to, co nám řekl, není přesně to, co udělal. Navíc, je-li pyšný na to, co udělal, jeho pýcha mu přinese problémy. Žije-li takto ve svých vzpomínkách, stane se nakonec nepříjemným a umíněným. To je příklad stop vlastního myšlení. Neměli bychom zapomínat na to, co jsme udělali, ale v naší paměti by neměly zůstávat takovéto stopy. Zanechat stopy není totéž jako zapamatovat si něco. Je nutné pamatovat si, co jsme udělali, ale neměli bychom na tom příliš ulpívat. To, čemu říkáme ulpívání, jsou prostě stopy našeho jednání a myšlení. (51)

Když sedíme v pozici se zkříženýma nohama, vracíme se ke své elementární tvůrčí činnosti. Jsou tři druhy tvůrčí činnosti. První je uvědomovat si sebe sama po skončení zazenu. Když sedíme, nejsme nic, ani si neuvědomujeme, co jsme; prostě sedíme. Ale když vstaneme, jsme tady! To je první krok v tvůrčí činnosti. Když jste tady, všechno ostatní je tady; všechno se vytváří najednou. Když se vynoříme z ničeho, když se všechno vynoří z ničeho, vidíme všechno docela jako nové stvoření. To je neulpívání. Druhý způsob tvůrčí činnosti spočívá ve vytváření něčeho, například jídla nebo čaje. Třetím způsobem vytváříte něco uvnitř sebe samých, např. vzdělání, kulturu, umění nebo nějaký systém. Jsou tedy tři druhy tvorby. Ale zapomeneme-li na první, nejdůležitější ze všech, zbývající dva budou jako děti, které ztratily své rodiče; nebudou znamenat nic. (54)

Účelem buddhismu je studovat sám sebe a zapomenout na sebe. Když zapomeneme na sebe, jsme skutečně pravou činností velikého Bytí – samotnou skutečností. Cílem cvičení je uvědomit si tento fakt. (65)

Vždycky říkám, že musíte být velice trpěliví, chcete-li pochopit buddhismus, ale hledám lepší slovo než trpělivost. Obvyklým překladem japonského slova nin je trpělivost, ale stálost je možná lepší výraz. K trpělivosti se musíme nutit, kdežto stálost neznamená žádné zvláštní úsilí – znamená neměnnou schopnost brát věci tak, jak jsou. Lidem, kteří nemají žádnou představu prázdnoty, se může tato schopnost jevit jako trpělivost, ale trpělivost může být neschopností přijímat. Lidé, kteří znají stav prázdnoty, byť jen intuitivně, jsou vždy schopni přijímat věci tak, jak jsou. ti dokážou ocenit vše. V čemkoli, co dělají, i když je to obtížné, budou vždy schopni vyřešit své problémy stálostí. Nin je způsob, jak kultivujeme svého ducha. Nin je náš způsob neustálého cvičení. Měli bychom žít vždy uprostřed temné, prázdné oblohy. Obloha je vždy oblohou. Třebas přicházejí mraky a blesky, oblohu nevyruší. Ozáří-li nás osvícení, úplně na ně zapomeneme. A tak jsme připraveni na další osvícení. Je nutné, abychom dosahovali osvícení za osvícením, pokud možno okamžik za okamžikem. (70)