Prof. Karel Floss
Patristika: 2 modely
vztahu: Pravdy zjevené
přirozené – tvůrcem je Tertulián a Augustin.
Tertulián: CREDO QUIA ABSURDUM EST. Rozumem nelze nic vysvětlit. Zůstává pouze akt víry. Augustinus: CREDERE NIHIL ALIUD EST, QUAM CUM ASSENSIONE COGITARE. Věřit znamená poznávat s přitakáním.
Středověk má 2 způsoby poznání: 1) CREDERE – poznání na základě tvrzení autority.
2) COGITARE – tvrzení pouze našeho rozumu opírajícího se o smyslovou zkušenost.
[Piers, Charles Senters poukazuje na naše očekávání]
CUM ASSENSIONE znamená moc autority – je to způsob přitakání.
Středověcí filozofové vycházeli z konečnosti lidského rozumu. [Alfred Weitet – chce vyjádřit nekonečnost konečným počtem slov]. Náboženství nepodporovalo tendenci k ponížení člověka, ale provokovalo k touze po absolutnu. Znamenalo to nespokojit se s parciálností lidského rozumu. Křesťanství se stává pomocnou rukou ze sféry, kam už člověk nemůže. Absolutní božský rozum v podobě Krista informuje konečný lidský rozum, který se nemůže dobrat pravdy; skutečnosti. Poznání nesmrtelnosti lidské duše a existence boží >> to je vrchol lidského poznání. Dál nelze postoupit. Pravdy nadpřirozené nás informují o skutečnostech, které nás přesahují. Nejsou proti rozumu, ale jsou nadrozumové.
Subjekt-objekt: objekt – středověké pojetí: představa o věci, kterou si činí naše duše v našem nitru. Gramaticky se tyto pojmy užívaly v neutru: subiectum, obiectum.
V novověku se stala duše subjektem. Maskulinní tvar – subjectus – duch. Je tím zdůrazněna aktivnost. Význam se začal pomalu měnit v renesanci např. u Campanely. Rozlišuje 2 pojetí termínu objektum: 1) ENS INTERNUM – stará idea (intencionální)
2) ENS EXTERNUM – to je už novověké. To bylo dříve nazváno subjektum.
(ENS REALE – samostatně existující, ENS INTENTIONALE – pouze v našem myšlení.)
Externum jsou pro něj samostatatně mimo nás existující věci, pokud v nás vyvolají vjemy. Pokud provokují internum. Subjektum neprovokují k vnímání a myšlení. (U Descarta res cogitas konstruuje sama v sobě na základě jí vrozených principů bez kooperace. Poznává res extensa. Novověké pojetí je plně přítomno až u Leibnize – duše = subjekt.)
Ve středověké filosofii měli velký vliv komentátoři Aristotela: zejm. Alexandr z Afrodisiady. Ten opravňoval až k materialistickému výkladu. Dále vlyvy platonismu, stoicismu. Tytp proudy v sobě zahrnovaly paradigma antického myšlení. Neparadigmatické myšlení vycházelo od Anaximandra, Herakleita, Anaxagory a kyniků: Aristypos, Diogenés ze Syropé. Tito muži překračovali antické myšlení. Např. M. Kusánský se v De dosta ignorantia odvolává na Anaxagoru – v pojetí Kusásnkého nauky o kontrakci. V pojetí člověka se zase středověcí myslitelé odvolávají na sofisty: na Protagoru. Hegel si také velmi vážil sofistů. U sofistů je odvaha ke koncipování subjekt-objektovému myšlení. Luteranismus a racionalistická filosofie v novověku.
Základní intence:
[Floss – Proměny věků, 1988]
- substancialismus
- peratismus
- finitismus
Tyto všechny cesty vedou k subst.
Peratismus: peras – mez, hranice – Antika používá dělení na 3 období.Je to vymezenost – skrze peratismus vzniká tvarovost a proporcionalita celé skutečnosti.
KOSMOS – ORDO – UNIVERSUM
Kosmos: slovo vyjadřující celek jsoucího pro řeckého člověka. Přesně vyměřený celek, proto krásný. Silný estetický náboj.
Středověk: řád, hierarchicky uspořádaný – nobilitní. Dionisius mluví jako první o řádu. O nebeských hierarchiích.
Řád je hierarchicky uspořádaný celek – kulminace ve 13. st.
KUSÁNSKÝ
Objevili ho Ludvik von Bertalanfi, Jaspers, Rohmbach. Byl pro ně předchůdce nesubstančního myšlení. Celek je universum >> hierarchie nemá výrnam. Universum je nekonečné. Všechny pojmy metafyziky tak relativizuje. Jsou složkou bytostné relačnosti, vztahovosti univerza. Demokratizuje je tak vlastně. V umění to má dopad v perspektivě. Ta ruší starou hierarchii. (Plně se z antického náhledu dostal až Gauguin, když používal kreativní deformace.) Funkcionalizace měla různé podoby – např. Francesco Patricia – O Univerzech. Povýšil je na plurál (!).
Peratismus implikuje vnitřní finitismus. Anaximandros překračoval peratičnost a statismus. Základem je apeiron. Byl tím revoluční. Anaxagoras, Demokritos žil v Platonově době v AThénách. Platón o něm nevěděl. Aristoteles si ho vážil.
Křesťanství připisovalo nekonečnost Bohu a ne světu. Až renesance prohlásí celý svět za nekonečný. Nekonečnost světa je znamení božského úvodu. Božské signum. Spojil to Filon Alexandrijský.
Podstata řeckého substancialismu je rozeznat co se mění a co ne. To, co se mění je horší. Toto se objevuje i v Platonismu i aristotelismu. Síla paradigmatu klesá. Ve stoicismu bychom relativizaci toho v malé míře našli. I u stoicismu je vývoj koloběh.
Smysly nemají váhu. Až u Aristotela se jim dává více důležitosti.
Platón směřoval k totalitarismu. Z toho vybočují stoici, když zatracovali otroctví. Propagovali kosmopolitní, demokratický stát. Překročili tak řeckou hegemonii. To se pak spojilo s křesťanským ideálem rovnosti před Bohem. To je základ demokracie. V USA je vidět její působení.
UNIVERZÁLIA
1) krajní realismus (nominalismus)
2) umírněný realismus
3) konceptualismus¨
4) realismus
ad 1) krajně realistický výklad – pozdní Platón
ad 2) Aristotelés –
ad 3) stoicismus – působil v patristice. U Porfiria a Boethia.
Konceptualismus a umírněný realismus vyvolal Aristotela. Piér Abélard byl toho strůjcem. Transformoval aristotelskou nauku o abstrakci.
Úplně na počátku byl velký kontakt s Aristotelem. I v patristice Aristoteles nefiguroval. Je to proto zvláštní. (Tertulián buduje na stoicismu – všechno co je, je tělesné. I lidská duše je hmotná, vzniká při početí předáním části duše od rodičů. Netvoří ji Bůh (!). Poznání jsou stabilizované vjemy. Naše poznání stojí jen na smyslech. Proto potřebujeme pravdy nadsmyslové abychom zřeli pravdu.)
Böethius chtěl využít toho nejlepšího z antické filosofie. Platón dominuje nad Aristotelem. Aristoteles je interpretován platónsky. Böethius přeložil s Aristotela jenom část jeho logických spisů. Křesťanské školství ve francké říši to převzalo. Základní průprava nebyla náboženská, jen profánní vědění. Zde se učilo sedmi svobodných umění. Dialektika, rétorika, gramatika, matematika, geometrie, astronomie, nauka o harmonii.
Böethius vypracoval program obsahu těchto sedmi předmětů. Dialektiku naplnil Aristotelem, ale ne cele přeloženým. Pak už to nikdo neudělal. Až Abelard přeložil celý organon.
Jan Filoponos Gramatikos působil v Byzanci. Přes arabský překlad se dostal do Evropy. Na jedné straně je novoplatonikem, ale chce posílit znalost Aristotela. Nechce jej platónsky vykládat. Ale tvrdě jej kritizuje a něco i odmítá. Proč se jím zabývá? Chce jej využít k šíření křesťanství a potlačení pohanství novoplatonismu. Buduje křesťanský pohled na svět. (vedl spor se Symplikiem).
V mládí psal komentáře k Aristotelovým spisům přírodovědným, kosmologickým a De Anima. Ve středním období psal polemiky s Aristotelem a Proklem o věčnosti světa. Kritizuje jejich argumenty o nekonečnu a dokazuje konečnost světa. Tedy stvořenost.
Ve stáří psal teologické spisy a úvahy o Bibli. O stvoření světa – komentář Geneze. Úvahy o názorech Aristotela, Ptolemaiových aj. rkp. se zachovaly v syrských překladech. Symplikius kritizoval jeho názor o věčnosti světa.
Filoponos se Pokusil o to v 6 st., co proslavilo Akvinského v století 12.(!) Filoponos byl k Aristotelovi kritičtější než Tomáš. Filoponos anticipoval 14 st. – nominalisty. Šlo především o nauku o pohybu. To byla základní otázka pro celého Aristotela. Pohyb je založen přechodem od možnosti k uskutečnění. Rozlišuje pohyb přirozený: 4 elementy: vzduch, voda, země
- násilný: kámen vyhozený do vzduchu padá dolů. Přirozeně tíhne dolů. Každý pohyb vyžaduje hybatele. Prostředí krouživým pohybem uvede do pohybu předmět. Filoponos si pomáhá empirií. Proč to vykládat tak složitě? Ne vlivem prostředí, ale přímo silou mu vtištěnou házející rukou. Vtištěná síla.
Vyčerpá se nebo nevyčerpá? Je-li síla nehmotná, může trvat do nekonečna kdyby jí v tom nebylo zabráněno.(!) Zjednodušil Aristotela. Tím smetl základ Aristotelovy fyziky. Odmítá přirozená místa; využije poté této koncepce k výkladu celého univerza. Zcela přirozeně vysvětlí pohyb planet a hvězd. Novoplatonikové považovali tento pohyb hvězd za božský. Gramatikos ve jménu křesťanství odbožštil vesmír. První hybatel dal prostě sílu a hvězdy se samy pohybují. Tím rozzuřil např. Symplikia. To byl obrovský přínos pro rozvoj věd. Rozbil 2 sféry (a tím Ptolemaia) vesmíru.
1) sublunární – měsíc, země – nedokonalé 4 elementy
2) nadměsíčná – planety, hvězdy – vyšší hmota, v této sféře už nic nezaniká, panuje tam dokonalost. Eter.
Dle Filopona je vše z jedné látky. Vše zaniká – i hvězdy (!)- poukazoval na různé barvy hvězd.
14 stol. posune nauku k teorii impetu. Hybatel aktualizuje potenciální schopnost pohybu. Síla byla iniciována hybatelem. To působilo na Galileia, který provedl matematickou formulaci.
Filoponos také předběhl Aristotela v teorii volného pádu. Aristoteles předpokládal rychlost dle váhy těles, Filoponos zjistil, že doba pádu 2 těles různé váhy není úměrná rozdílu váhy. Kdyby existovalo vakuum, padaly by tělesa stejně rychle.
Filoponos využil Aristotela k podpoře 2 teologických nauk, které současná církev neakceptovala. Byl teoretik monofyzitismu. Ježíš má jednu přirozenost a ne dvě.
Byl hlasatelem trideismu – trojbožství. V kredu má Bůh jednu substanci, ale 3 osoby. Dle Filopona to není možné – musí být trojbožství a ne jednobožství. V roce 681 odsoudil koncil toto učení. Znamenalo to zapomenutí na Filopona. Arabové ho znali, citovali, ale jako kritika Aristotela odmítali.
Nauka o univerzáliích
Kde existují obecné pojmy? Jedná se o ontologický statut univerzálií. (Tento zápas trvá dodnes). V různých dobách převažuje realistické pojetí, jindy nominalistické.
Nominalisté říkají, že existence je intencionální. Jde tam o krk – o krk lidstvu.
[aluze: Petrů – O současné francouzské filosofii – Renód, Feli apod. jako by mají výčitky za Faucaulta. Říkají, že s nominalismem je konec, chceme-li stavět na lidských právech. Jestliže to neexistuje, musíme skončit s morálkou se smysluplným právním řádem. Jestli je to jen náš výplod, každé individuum je jiné, pak nemá smysl nic řešit. Je to nová obhajoba realismu – zápas o záchranu civilizace. (Faucault je krajní nominalista).]
Platón by vyhnal všechny nominalisty jako kejklíře ze svého státu.
Realisté jsou různého typu.
- krajní realismus: univerzálie jsou před věcí AUTE REM (platónská inspirace)
Jsou ontologickým základem smyslových věcí. Univerzálie se chápou podobně, jako idje. Univerzální není ve věcech, ale nad nimi.
- umírněný realismus: IN REE – jsou ve věcech. Je to přirozenost věcí. Jak se to děje? Velký zápas o to byl. Aristoteles tvrdil, že skutečně existují pouze jednotliviny. Jak je tedy v nich přítomno univerzální? Scotisté rozlišovali 2principy ve věcech. 2 druhy forem. Jedna dává druhovost – všichni jsme odlišní, ale lidé. Druhá dává individualitu.
- nominalisté: univerzália jsou pouze výplodem lidské mysli - IN INTELECTU.
Mezi tím stojí konceptualismus. Důraz na kognitivní činnost rozumu. Rozum vytváří pojmy. Abbelard říká: RES IMAGINARIA ET FICTA – věc imaginativní a vymyšlená, ale rozum nevytvořil tyto pojmy jen ze sebe, ale pojmy z reality se o cosi opírají. Ne o vyhmátnutí společných přirozeností. Rozum nemá schopnost jít až do takové hloubky. Naše pojmy jsou jména, které náš rozum vytváří na základě uchopení CONCIPERE. Společné vlastnosti různých věcí. Co leží na povrchu. Můžeme vytvořit tak společný pojem.
Podle Tomáše jsou pojmy ve všech třech podobách najednou. V Bohu, ve věcech, v mysli.
Nominalismus vedl k subjektivismu. F. Gramatikos: Bůh nemá jednu substanci a 3 osoby. Využívá Aristotelovy nauky o první a druhé substanci. Dle Aristotela existují pouze jednotliviny. Pouze tyto skutečně, samostatně existují. Jednotliviny nazývá substance. (ESE PER SE – bytí skrze sebe). Všechny substance jsou z látky a formy.
Akcidenty existují skrze něco jiného, než sebe. Látka dává individuálnost. Opak než forma. Forma vymezuje druhovost. Jednotliviny jsou substance ve smyslu první substance.
Druhá substance je společná přirozenost. To, co dává druhové určení. Substance v odvozeném smyslu. Pro Filopona něco pochází z rozumu, je to pomysl rozumu. 3 osoby považuje za druhou substanci. Něco z lidské mysli. (Reálné jsou 2 osoby. Božství je obdobné, není rozdílné). Reálnou substancialitu boží zpochybnil.
Krajní nominalismus byl teologicky velmi nebezpečný. Zpochybnil teologickou podstatu Boha.
V dějinách filosofie se hledají triády, jako důkazy boží. Číslo 3 je základnější než 1. – Komenský to tvrdil. Tradice jde od Augustina. Rozum – vůle – paměť. (marxismus byl triadistická hereze: Hegel – 1) přechod od kvantity v kvality
2) jednota – boj protikladů
3) negace negace –
sám je triádou - afirmace – tvrdit, popření, návrat k rvrzení.
Triadické členění např. v biologii je užitečné. Svět je triadický, teologové si toto uvědomovali.
Ve 14. st. se antirealisté legitimovali jako zachránci křesťanství před zhoubností realismu.
Aristotelismus se obj. až ve 12. st. zásluhou Abelarda. Na konci 12. st. vede aristotelismus u Davida z Dinantu(?) k panteismu a to byl průšvih. Parciální výklad. Vybral si nauku o látce a formě. Převrátil jejich ontologická znaménka. Látka byla méněcenná – jen možnost bytí. Dokonalost byla z forem.