Dan Millman. Cesta pokojného bojovníka.

Praha 1995.

Podívej se na to takhle: máš mozek, který řídí tělo, ukládá informace a s těmito informacemi si pak hraje. Abstraktním mozkovým procesům říkáme intelekt. Nikde jsem se nezmínil o mysli. Mozek a mysl nejsou totožné. Mozek je skutečný, kdežto mysl skutečná není. Mysl je pomyslný výplod základních mozkových procesů. Je to cosi jako nádor. Zahrnuje všechny náhodné, nekontrolované myšlenky, které jako bubliny vystupují z podvědomí do vědomí. Vědomí není mysl, pozornost není mysl. Mysl je překážka, zátěž. Je to jakási chyba ve vývoji lidské bytosti, počáteční slabost lidského experimentu. Já mysl nepotřebuju.

^{[s. 62]}

Nahodilé myšlenky, které tě ruší a rozptylují, jsou také symptomy tvé neshody s prostředím. Když se mysl brání životu, přicházejí myšlenky. Když se přihodí něco, co je v rozporu s nějakou vírou, propukne zmatek. Myšlenka je podvědomá reakce na život.

^{[s. 80]}

Potíž je v tom, že se ztotožňuješ se svými malichernými, nudnými, zcela zmatenými představami a myšlenkami; myslíš si, že tvé myšlenky jsi ty sám. (…) Co máš na mysli, když řekneš: Jdu do svého domu? Nechceš tím říct, že jsi oddělen od domu, do kterého jdeš?

A co máš na mysli, když řekneš: Dnes mě bolí tělo? Kdo je tím já, odděleným od těla, o němž toto JÁ mluví jako o svém vlastnictví? (…)  - Konvence odhalují, jak vidíme svět. Ve skutečnosti se chováš, jako bys byl mysl nebo něco jemného uvnitř těla. Proč bych to měl dělat? Protože se ze všeho nejvíc bojíš smrti a ze všeho nejvíc toužíš po přežití. Potřebuješ nějaké NAVŽDY, nějakou VĚČNOST. Ve svém klamném přesvědčení, že ty sám jsi mysl, duch nebo duše, nacházíš únikovou cestu ze své smlouvy se smrtelností. Jako mysl budeš moci třeba vylétnout z těla, až tělo zemře, co ty na to? To je ale nápad, zamračil jsem se.

Přesně tak, Dane, nápad o nic skutečnější než stín stínu. Pravda je taková: vědomí není v těle, to spíš tělo je ve vědomí, ne strašidlo mysli, které tě tak mate. Ty jsi tělo, ale jsi také všechno ostatní. To ti odhalila tvá vize. Jen mysl je zklamána a ohrožena změnou. Takže když se bezstarostně uvolníš ve svém těle, budeš šťastný, spokojený a svobodný a nebudeš cítit žádné oddělení. Nesmrtelnosti jsi už dosáhl, ale ne tak, jak si to představuješ, nebo jak v to doufáš. Byl jsi nesmrtelný dávno před tím než ses narodil, a budeš nesmrtelný dlouho poté, co se rozpadne tvé tělo. Tělo je vědomí, je nesmrtelné. Jen se mění. Jen mysl – tvoje osobní názory, tvůj příběh a tvoje totožnost – je smrtelná tak kdo by o ni stál?

^{[s. 89/90]}

Žádné nehody neexistují. Všechno je lekce. Všechno má svůj smysl. Záleží jen na tobě, v čem ti to může být prospěšné.

^{[s. 104]}

To si musím k té bráně vybudovat nějakou cestu?

Ano – svým způsobem si ji musí vybudovat každý. Vydláždíš ji vlastní prací.

Každý, každá lidská bytost, muž nebo žena, má v sobě schopnost najít svou cestu a projít branou, ale jen málokteří se přinutí to udělat; málokdo má o to zájem. To je velice důležité. Nerozhodl jsem se tě vyučovat pro nějaké tvé vrozené schopnosti – popravdě řečeno máš vedle svých silných stránek i do očí bijící slabosti – ale máš VŮLI tu cestu vykonat.

^{[s. 108/109]}

Každé dítě žije v jasné zahradě, kde všechno prožívá přímo, bez zásahu myšlení. Vyhnání z ráje postihne nás všechny, v okamžiku, kdy začneme všemu dávat jména a všechno znát. Nestalo se to jen Adamovi a Evě, ale nám všem. Zrození mysli je smrt pro naše smysly – a ne snědené jablko a trochu sexu.

(…) Ježíš z Nazaretu, jeden z velkých bojovníků, jednou řekl, že musíme být jako děti, abychom se dostali do království nebeského.

^{[s. 168/169]}

Poslouchej, co ti říkám, přerušil mě. Zůstaň v přítomnosti. Minulost nemůžeš nijak změnit a budoucnost nikdy nedopadne přesně tak, jak si ji naplánuješ nebo jak v ni doufáš. Nikdy nebyli minulí bojovníci a nikdy nebudou budoucí. Bojovník je TADY a TEĎ. Tvůj zármutek, tvůj strach a tvůj hněv, tvá lítost a tvá vina, tvá závist a tvé plány a touhy existují jen v minulosti nebo v budoucnosti. Zaražte, Sokrate, jasně si vzpomínám, že jsem byl vzteklý vždy v přítomnosti.

Ba ne, řekl. Chceš říct, že ses v přítomném okamžiku vztekle choval. To se rozumí samo sebou. Akce probíhá vždycky v přítomné chvíli, protože to je projev těla, a to může existovat jen v přítomnosti. Ale mysl je jako fantóm a ve skutečnosti nikdy v přítomném okamžiku neexistuje. Má nad tebou moc jedině proto, že odvádí tvou pozornost od přítomnosti.

^{[s. 174]}