V tobě se včera zastavilo to, že svět je takový, jaký ti pořád říkají, že je. Od chvíle, kdy se narodíme, nám pořád někdo říká, že svět je takový a takový a tak a tak, a proto přirozeně nemáme jinou možnost, než vidět svět tak, jak nám říkají.
Svět se včera stal takový, jak jej popisují čarodějové. V tom světě kojoti mluví a jeleni také, jak už jsem ti říkal, i chřestýši a stromy a všechny ostatní živé bytosti. Ale já chci, aby ses naučil vidět. Teď už možná víš, že vidění nastává jenom tehdy, když se člověk protáhne mezi světy, mezi světem obyčejných lidí a světem čarodějů. Ty jsi teď přímo uprostřed mezi oběma světy. Včera jsi byl přesvědčen, že ten kojot na tebe mluví. Každý čaroděj, který nevidí, by tomu také věřil, ale ten, kdo vidí, ví, že věřit tomu znamená uvíznout v říši čarodějů. A podle stejné míry nevěřit, že kojoti mluví, zas znamená uvíznout v říši obyčejných lidí.
[C. Castaneda, Cesta do Ixtlanu, s.209]
C. CASTANEDA: Dar Orla
Praha 1997
Bojovník je ten, kdo hledá svobodu. Smutek není svoboda.
[s. 104]
Člověk musí být navýsost pokorný a nemít nic, co by musel obhajovat, dokonce ani vlastní osobu. Vlastní osobu je třeba chránit, ale nikoli obhajovat.
[s. 161]
Ovládaná pošetilost totiž v žádném případě není způsob, jak si z lidí tropit šašky, jak je kárat nebo se nad ně nadřazovat. Jedním z výsledků podrobné rekapitulace je upřímný smích, když se člověk dostane tváří v tvář nudnému opakování významnosti, kterou přikládá sám sobě a která je v jádru veškerých lidských vztahů.
[s. 235]
Sebedůležitost je náš největší nepřítel. To, co nás oslabuje, je pocit uraženosti ze skutků a přečinů našich bližních. Naše sebedůležitost od nás vyžaduje, abychom většinu života strávili někým uraženi. (s. 20)
Závěry, k nimž dojdeme na základě rozumové úvahy, mají jen velmi malý nebo žádný vliv na změnu běhu našeho života. Proto prý také existuje to množství lidí, kteří mají velmi jasné přesvědčení, a přece jejich činy jsou čas od času v diametrálním rozporu. Jako jediné vysvětlení pro svoje jednání pak mají omluvu, že chybovati jest lidské. (s. 39)
Vlastní důležitost je síla, která člověka žene k melancholii. Dodal, že bojovníci sice mají nárok na stav hlubokého smutku, ale tento smutek je tu proto, aby je rozesmál. (s. 108)
Síla volných emanací nutí bod spojení, aby si vybíral emanace a shlukoval je tak, aby se seřadily a mohlo nastat vnímání. Takový je Orlův příkaz. Veškerý smysl, který přikládáme tomu, co vnímáme, je však už příkaz náš, je to náš magický dar. (…) Poloha bodu spojení je poloha, kterou nám náhodně zvolili naši předkové. Lze s ním tedy pohybovat i s relativně malou námahou. Jakmile se jednou pohne, přivodí nové seřazení emanací, a tím i nové vnímání.(…) Rostliny mohou pohnout bodem spojení. Podobné účinky má i hlad, únava, horečka a další takové věci. Obyčejní lidé se mýlí, když si myslí, že výsledek takového posunu je čistě mentální záležitost. Ale tak to není.
Světy, které se přitom složí, jsou většinou tak blízké světu každodenního života, že jsou doslova fantomové.
Tyto vize jsou produktem lidského inventáře. Jsou tvořeny posunem do šířky, ne do hloubky. Je to skladiště lidského harampádí. Do tohoto skladiště se však dostane každý, když zastaví svůj vnitřní dialog. Pokud je to minimální posun, výsledky se pak vysvětlují jako fantazmagorie mozku. Jestliže je posun velký, pak se výsledky nazývají halucinacemi. (s. 111)
Na pravé straně nacházíme nekonečné vize fyzické činnosti, násilí, zabíjení, smyslnost. Na levém okraji máme spiritualitu, náboženství, Boha. (s. 112)
Bod spojení vykonává nejen seřazení, kterého je třeba pro vnímání, ale také znemožňuje seřazení určitých emanací, aby bylo možné dospět k větší jemnosti ve vnímání. Umožňuje letmé přehlížení, což je šikovný lidský výtvor, který nemá obdoby.
Zběžné vnímání je také naše past. Toto zběžné vnímání je pro nás tak skutečné, že zapomínáme na to, že jsme si je sami vytvořili, protože jsme přikázali svému bodu spojení, aby se objevil tam, kde se objevuje. Zapomínáme na to, že se nám to jeví tak skutečné jen proto, že jsme si přikázali jako skutečnost to vnímat. Máme sílu sbírat povrch svých propojení, ale nemáme sílu se ochránit před vlastními příkazy. Tomu se ale musíme naučit. (s. 115)
Aby člověk byl nagualem, jemuž není rovno, musí milovat svobodu a musí být naprosto odpoután. To, čím je stezka bojovníka tak nebezpečná, je skutečnost, že je přímo opačná životním situacím moderního člověka. Ten opustil říši neznáma a tajemna, a usadil se v říši fungujícího mechanismu. Obrátil se zády ke světu zlověstných předtuch i radosti a uvítal svět nudy.(s. 122)
Polohu spojení na lidském obalu udržuje vnitřní dialog a proto je přinejlepším velice chatrná. Proto také muži i ženy tak snadno ztrácejí hlavu, a především ti, jejichž vnitřní dialog se stále opakuje, a přitom je nudný a postrádá hloubku. Nejhouževnatější jsou ty lidské bytosti, které mají vnitřní dialog pružnější a rozmanitější. (s. 126)
Posun dolů neznamená pohled na jiný svět, nýbrž pohled na náš svět každodenního života, ale z jiné perspektivy. (s. 127/8)
Při snech se bod spojení lehce posouvá nalevo naprosto přirozeným způsobem. Tento bod se opravdu uvolňuje, když člověk spí, a tehdy začnou žhnout všechny možné nepoužívané emanace. (s. 140)
Číší z nás temnota, věci, které jsou nevysvětlitelné. Pokládat sám sebe za něco jiného by bylo šílenství. Proto v sobě nezlehčuj tajemství člověka tím, že by ses litoval nebo se ho snažil nějak rozumově vysvětlit. Zlehčuj v sobě hloupost člověka tím, že jí porozumíš. Ale ani za jedno ani za druhé se neomlouvej, obojího je zapotřebí. Je třeba postavit tajemství proti hlouposti v každém z nás. (s. 149)
Bojovníkům se vlivem jejich činnosti v určitém okamžiku bod spojení posouvá doleva. Je to trvalý posun, jehož výsledkem je nebývalý pocit povznesenosti či sebeovládání nebo dokonce odevzdanosti. Tento posun bodu spojení znamená nové seřazení emanací. Je to počátek celé řady větších přesunů. Vidoucí velmi případně nazvali tento počáteční posun ztrátou lidské formy, protože označuje neúprosný pohyb bodu spojení z jeho původního usazení, a vede k nenávratné ztrátě našeho spojení se sílou, která z nás vytváří lidskou bytost. (s. 177)
Strach převládá jenom mezi emanacemi každodenního života. (s. 194)
Koneckonců my, lidské bytosti, nejsme celkem vzato skoro nic. V podstatě jsme jen bod spojení fixovaný v určité poloze. Náš nepřítel a současně náš přítel je vnitřní dialog, náš inventář. Buď bojovníkem, zastav svůj vnitřní dialog, udělej si inventář a pak ho vyhoď. Noví vidoucí vytvářejí přesné inventáře a potom se jim vysmějí. Bez inventáře je bod spojení volný.(s. 205)
Mezi obvyklou polohou bodu spojení a polohou, kde se objevuje bariéra vnímání, leží nezměrně rozlehlá oblast vědomí. V této krajině padnou bojovníci za kořist každé myslitelné špatnosti. Je nutné mít se na pozoru a neztrácet sebedůvěru, protože člověk je zcela nevyhnutelně tu a tam zasažen svíravými pocity porážky. V takovém případě se doporučuje koulet očima. Např. ve směru hodinových ručiček. Pohyb očí na chvilku posune bod spojení. V tomto pohybu je úleva.(s. 207)
Spolehlivost našeho světa není přeludem, přeludem je pouze fixace bodu spojení na jeden jediný bod. (224)
Tahle ulice vede jako každá jiná do věčnosti. Jediné, co musíš učinit, je projít tudy v naprostém tichu, nic víc. (s. 233)
Pokud bojovníci vedou vnitřní dialog, musí to být správný dialog. Je to odpoutaná manipulace záměrem prostřednictvím střízlivých příkazů. Manipulace záměrem začíná příkazem, který si člověk dá. Ten příkaz pak stále opakuje tak dlouho, až se stane příkazem Orlovým. Tehdy se také podle toho posune bod spojení, jakmile bojovník dosáhne vnitřního ticha. (s. 235)
Castaneda: Síla ticha
Neřekl bych, že to byl zrovna soucit, spíš vcítění. Bojovníci nejsou schopni pociťovat soucit, protože už sami sebe přestali litovat. A bez hnací síly sebelítosti nemá soucit smysl. (s. 38)
Problém tkví v naší váhavosti přijmout představu, že poznání může existovat beze slov, která by je vysvětlovala. (…) lze znát beze slov a dokonce i bez myšlení.. . Poznání a jazyk jsou oddělené. .. ducha lze pouze prožít. (s. 42)
Spojovací bod stromů je umístěn velmi nízko v jejich obrovské světelné skořápce, a to jim umožňuje poznat, co cítíme, jaké pocity například máme, když teď hovoříme o mé poslední cestě. (s. 44)
Učedník je ten, kdo usiluje o to, aby si pročistil a znovu oživil článek, který ho spojuje s duchem. Jakmile se toto spojení znovu oživí, přestává být učedníkem, ale do té doby si musí udržet intenzivní a nekompromisní cíl, který samozřejmě nemá. A proto nechává na nagualovi, aby mu takový cíl poskytoval, a k tomu se musí vzdát své individuality. A právě to je obtížné. .. nejsou vítáni dobrovolníci. Ti totiž mají svůj vlastní cíl, a proto je pro ně obzvláště obtížné vzdát se své vlastní individuality. Kdyby od nich svět čarodějů požadoval představy nebo činy, které by byly v rozporu s jejich cílem, takoví dobrovolníci by se jednoduše odmítli změnit. (s. 46)
Jako průměrní lidé prý nevíme a nikdy se ani nedozvíme, že to, co nám dává naše dědičné zaujetí osudem, je cosi, co je nanejvýš skutečné a funkční, a sice článek, který nás spojuje se záměrem. V normálním aktivním životě nemáme nikdy šanci dostat se za rovinu pouhého zaujetí, protože od nepaměti nás denní záležitosti ukolébávají k ospalosti. Teprve až když nám život takřka končí, začne naše dědičné zaujetí osudem nabírat jiný charakter. Začne nás nutit, abychom prokoukli mlhou každodenních záležitostí. Toto probuzení bohužel vždycky přichází ruku v ruce se ztrátou energie, způsobenou stárnutím, kdy už nám nezbývá síla, abychom svoje zaujetí proměnili v pragmatický a pozitivní objev. Ale to už nám zbývá jen amorfní a pronikavá sklíčenost, touha po něčem nepopsatelném, a jednoduše hněv, že jsme to prošvihli. (s. 50/51)
To, čím se odlišují normální lidé, je metaforická dýka, kterou máme: starost o svou sebereflexi. Touto dýkou se řízneme a krvácíme. A pouta sebereflexe mají za úkol dávat nám pocit, že krvácíme společně, že sdílíme něco nádherného, naše lidství. Ale kdybychom to měli prozkoumat, odhalili bychom, že krvácíme sami, že s nikým nic nesdílíme, že si jenom hrajeme se svým poddajným, neskutečným a umělým odrazem. Čarodějové už nejsou ve světě denních záležitostí, protože už přestali být kořistí své sebereflexe. (s. 82)
Nezáleží vůbec na tom, jaký je náš konkrétní osud, pokud mu ovšem čelíme s absolutním odevzdáním. (s. 93)
Smrt je pro nás jediný rovnocenný protivník, kterého máme. Smrt je pro nás výzva. Narodili jsme se proto, abychom tuto výzvu přijali, ať už jsme obyčejní lidé nebo čarodějové. Čarodějové o tom vědí, ale průměrní lidé ne. Smrt je aktivní síla. Život je kolbiště. A na tomto kolbišti jsou vždycky jenom dva bojovníci: ty sám a smrt.
Smrt udává tempo našim činům a pocitům a neúnavně nás tlačí, dokud nás nezlomí a nevyhraje svoje kolo, nebo dokud se my nepovzneseme nad všechny možnosti a smrt neporazíme. .. Smrt nás přestane vzývat. Myšlení učiní kotrmelec do nepředstavitelna. (s. 98)
Vyhnat si z hlavy veškeré pochybnosti, to je to, co musíme udělat, abychom umožnili kouzlu zmocnit se nás. Jakmile se jednou zbavíme pochybností, je možné všechno. (s. 104)
Něco si vybavit, rozpomenout se, to není totéž jako paměť. Paměť ti diktuje každodenní myšlení, zatímco rozpomínání je diktováno pohybem bodu spojení. Klíčem k pohybu bodu spojení je rekapitulace života, a tu čarodějové provádějí. Čarodějové začínají rekapitulaci přemýšlením, vzpomínáním na nejdůležitější činy svého života. Od pouhého přemýšlení se pak pohybují tak, až se ocitnou skutečně na místě oné události. A když dosáhnou tohle, tedy dostat se na místo události, přesunuli úspěšně bod spojení přesně na místo, kde byl, když se ta událost odehrávala.
Bod spojení se nám neustále posouvá. Ty posuny jsou nepostřehnutelné. Čarodějové jsou přesvědčeni, že musí zapojit záměr, aby mohli posunovat bod spojení na přesně dané místo. A protože se nedá nikterak poznat, co je záměr, tak ho čarodějové lákají očima. .. Musíš si vzpomenout, kdy ti poprvé zářily oči. Tehdy se totiž tvůj bod spojení poprvé dostal na místo bez lítosti. Tehdy se tě zmocnila nelítostnost. Nelítostnost rozzáří čarodějovi oči a to světlo pak přiláká záměr. Každé místo, na něž se bod spojení posune, se ukazuje na zcela určité záři očí. Protože oči mají svou vlastní paměť, můžou si vybavit kterékoli místo tím, že vyvolají příslušnou záři, jež je s tím místem spojena. (s. 108)
Já jsem nagual. Světlem svých očí jsem ti posunul bod spojení. Nagualovy oči to můžou dělat. Není to těžké. Koneckonců oči všech živých bytostí můžou druhému posunovat bod spojení, zejm. pokud mají oči zaostřené na záměr. Za normálních okolností však lidé mají oči zaostřené na svět, na hledání potravy, přístřeší..., lásky. (112)
Já nejsem racionální člověk, já tak jenom vypadám, protože mám tak účinnou masku. To, co vnímáš jako mou rozumnost, je nedostatek slitování, nedostatek lítosti, protože právě tohle je nelítostnost: naprostý nedostatek lítosti. Protože ty maskuješ nedostatek lítosti velkodušností, vypadáš jako bys byl nenucený a otevřený. Ale ve skutečnosti jsi velkodušný asi tolik, jako já jsem rozumný. Oba to jenom hrajeme. Umění maskovat fakt, že nemáme slitování, jsme dovedli až k dokonalosti. (114)
Obsah vnímání závisí na pozici našeho bodu spojení.
V mé bytosti jsou očividně dvě oddělené části. Jedna je nesmírně stará, uvolněná a lhostejná, těžká, temná a se vším spojená. To je ta moje část, které na ničem nezáleží, protože všechno je jedno, protože jedno se rovná druhému. Tato část má ze všeho radost a nic neočekává. Ta druhá část je lehká, nová, nadýchaná a rozrušená. Je nervózní a rychlá. Záleží jí na sobě samé, protože je nejistá a z ničeho se netěší, prostě proto, že jí chybí schopnost s něčím se spojovat. Je osamělá a na povrchu, je zranitelná. A to je ta část, kterou se dívám na svět.
.. To, co prožíváš a čemu říkáš dualita, je pohled z jiné polohy tvého bodu spojení. Z té polohy může cítit starší stránku člověka. A to, co zná tato starší lidská stránka, se nazývá tiché poznání. Je to vědění, které ještě nedovede vyslovit. .. Abys ho mohl vyslovit, musíš mít nesmírné množství energie, kterou použiješ. A téhle energie v tuto chvíli nazbyt nemáš.
Tiché poznání je něco, co máme všichni. Je to něco, co má absolutní mistrovství, úplné poznání všeho. Ale nemůže to myslet, a proto nemůže mluvit o tom, co ví. Když si člověk začal uvědomovat, že zná, chtěl si uvědomit, co zná, a tehdy se mu to, co znal, ztratilo z dohledu. (125)
Člověk minulých věků prý věděl rovnou a přímo, co má dělat a jak nejlépe to dělat. Ale protože si vedl tak dobře, začal se u něj rozvíjet pocit jáství, který v něm vzbudil dojem, že umí předvídat a plánovat činnosti, jež je zvyklý vykonávat. A tak se objevila představa individuálního já. Individuálního já, které pak začalo diktovat, jakou povahu a rozsah má mít činnost člověka. (126/7)
Poloha sebereflexe nutí bod spojení sestavovat svět klamného soucitu, v němž však je krutost a sebestřednost až velmi skutečná. V tomto světě jsou jedinými skutečnými pocity ty, které vyhovují tomu, kdo je pociťuje.
Nelítostnost je opakem sebelítosti a vlastní důležitosti. Nelítostnost, to je střízlivost. (130)
Čarodějové mají zvýšenou energii, kterou čerpají z toho, že omezí svoji sebereflexi, a tím umožňují svým smyslům větší rozsah vnímání. (133)
Kontinuita je představa, že jsme jedním pevným blokem. To, co nám v mysli udržuje náš svět, je jistota, že se neměníme. Možná připouštíme, že se naše jednání může nějak upravit, že naše reakce nebo názory lze modifikovat, ale představa, že bychom byli tvární až do té míry, že by se mohl měnit i náš vzhled, že bychom se mohli stát někým jiným, nepatří do toho zakládajícího řádu naší sebereflexe. Kdykoli čaroděj tento řád poruší, zastavuje se svět rozumu.
Přerušení kontinuity všechno pouze ztlumí, ale co opravdu pomáhá posunout bod spojení je nelítostnost. (138)
Jedním ze způsobů, jak se dá mluvit o vnímání dosaženém v místě tichého poznání, je nazývat ho ZDE A TADY. (178)
Když se po Castanedovi hnal jaguár, zeptal se ho don Chuan, jestli se tím výpadem cítil uražený. >>Ujišťoval jsem ho, že je absurdní, abych se cítil uražený<<. A on mi opáčil, že bych měl mít stejné pocity i z výpadů svých bližních. Mám prý se chránit nebo jim ustoupit z cesty, ale necítit se přitom morálně ublížený. (179)
Rozdíl mezi pohybem a posunutím bodu spojení: pohyb je hluboká změna polohy, tak výrazná, že bod spojení může dokonce dosáhnout i do jiných energetických pásem v rámci celkového souhrnu našich světelných energetických polí. Každé energetické pásmo představuje pro vnímání jiný vesmír. Ale posun je jen malý pohyb v rámci pásma energetických polí, která vnímáme jako svět každodenního života. (181)