Erazim Kohák

Člověk, dobro a zlo

Praha 1993

Kohák si klade otázku - co to je morální filosofie? s. 24: není to etika, tedy souhrn zásad lidského obcování. A není to moralizující filosofie, kázání mravů. Jisté je snad jen tolik, že je to pojem dnes tak zastaralý, že si nejsme jisti, co vlastně znamená.

Čerstvý vzduch je dobrý ne proto, že si to myslíme, ale proto, že takoví jsme. Podobně důvěryhodnost je dobrá jen ve vztahu k bytosti, která je konečná a závislá na druhých, a tudíž potřebuje druhým důvěřovat. To opět není otázka volby: takovými bytostmi jsme.

Dále rozvíjí pojem zrcadlo přírody - je to obraz o nás, který nastavuje příroda. Jsme exotický druh - jako králíci v Austrálii. Překotné množení a přejídání. Nebo vlci - poražený vlk nastaví krční žílu a vítěz ho nechá napokoji. Ne tak člověk - ten střílí i do vzdávajícího se. Zrcadlo mýtu a hlubinné psychologie: podle archetypů sledovat, kdo jsme. Je to ale zrcadlo křivé - nelze si ověřit jeho pravdivost. Přístup je příliš dualistický - jakoby tělo a duše bylo něco odděleného. Kohák volí zrcadlo dějin.

Zlom pro středověkou naši civilizaci nastal kontaktem se Severní Amerikou. Indiáni nevytvořili kulturu evropského typu. Nebyli exotickým druhem - nepřemnožili se. Byli národem mezi jinými národy - vlků, medvědů apod.

Představa růstu a vývoje v civilizaci má své kořeny v Aristotelovi. S ideou růstu se setkáváme u Augustina, pak v osvícenství, nejvýrazněji však v 19. st., které si vytváří představu pokroku. Cokoliv je odlišné – musí – být ranější nebo pozdější.

s. 47: V židovství vzniká něco, co je evropskou zvláštností: idea společenství sdíleného ideálu nabízí řešení protikladu kmene a impéria. S tímto protikladem se budeme setkkávat znovu a znovu. Civilizace vznikají překonáním kmenové zvláštnosti, nacházením sdíleného lidství. Civilizace pak umírají na chudokrevnost ideálů humanitních: člověk je člověkem, avšak může být člověkem jen ve své zvláštnosti, v určité době na určitém místě, s určitými vzpomínkami, s určitým jazykem. Není zcela neoprávněné chápat dialektiku dějin jako dialektiku pudového nacionalismu a osvícenského humanismu. Naléhavým úkolem civilizace je pak pokus o syntézu univerzality a partikularity, která by rozlišila etický základ a úkol státu od etnické zvláštnosti toho či onoho společenství.

s. 66: Sokratovo celoživotní úsilí je zápasem s tím dogmatismem, který pravdu ztotožňuje s pravdivými větami. Protože pravda věty o skutečnosti vždy přesahuje.

s. 85/86: Epikurejská filosofie našla své římské pokračování ve dlouhé básni De rerum natura, O podstatě světa, filosofa Tita Lucretia Cara (94-95př. Kr.). Lucretius tu předkládá a rozvádí důsledný atomistický materialismus. Důsledně popírá skutečnost čehokoliv mimo hmotu v pohybu, přesněji, jednotlivých atomů (A-TOMOS, doslova „nerozříznutelný“, jejichž čistě náhodným shluknutím (jsou prý opatřeny háčky) vzniká všechno, co jest. Je tedy zcela iluzorní hovořit o smyslu,  ceně, hodnotě - či vůbec si klást otázku smyslu. I duše není než takový náhodný shluk obzvláště jemných atomů a rozpadne se stejně jako každé jiné seskupení. Proto nemá ani smyslu se strachovat před smrtí: dokud nepřišla, není, až přijde, bude prostě konec.

Stoicismus pak přinesl naproti epikurejismu důvěru v dobrotu nutnosti. Víra ve smysl a řád nevyhnutelného.

s. 102: Lidské bytí se nevyčerpává horizontálním pachtěním od narození ke smrti, nýbrž do něj vstupuje i jiný rozměr: schopnost věčnosti. Člověk je bytost, která je schopná vnímat nejen užitečnost, nýbrž i dobro, nejen přijatelnost, nýbrž i pravdu, nejen prospěšnost, nýbrž i krásu. Tradice to vyjadřovala metaforou dnes skoro nesrozumitelnou, že člověk má nesmrtelnou duši (přesněji, že jí je) - tedy duši schopnou života věčného. Z toho pak následuje další krok: člověk je bytost schopná poznávat rozdíl mezi dobrem a zlem, schopná mezi nimi volit a nést i odpovědnost za svou volbu. Právě svou svobodou je člověk bytostí hodnou úcty.

Milost Boží není v křesťanské tradici tím, čím byla starým Egypťanům či Řekům: odměnou za konání dobra. Je pravým opakem: je podmínkou a předpokladem konání dobra. Podle tohoto pojetí milujeme, jak praví Písmo, protože Bůh nejprve miloval nás.  ... zlo je selháním dobra, k němuž dochází v odcizení od Boha. (105)

s. 118/19: pro středověk platí: co je obvyklé, je také přirozené a představuje vůli Boží. Jak se věci mají, to je též tím, jak se věci mají mít.

125: Podle Augustina člověk potřebuje pravdu. Člověk v sobě nese jistotu svého vlastního bytí. Aby mohla být jakákoliv věta pravdivá, pravda musí být: ve světě, v němž není pravdy, nemůže být pravdivá žádná věta. Tudíž pravda je a pravda je Bůh. O všem ostatním je možno pochybovat.  … Žádný výraz není „doslovný“ , slovo vždy jen poukazuje k pravdě, pravda je víc a výše než slova, která k ní poukazují. V tomto smyslu je každá věta metaforou. Jenže některé metafory jsou působivé.

126: Jednat znamená mít pravdu. Protože máme o světě spolehlivou představu. Aby mohla být věta pravdivá, musí být pravda. Pravdivé věty jsou možné jen díky tomu, že skutečnost není nekonečně mnohoznačná a proměnlivá - skutečnost má svou pravdivost, svou pravdu. To, že naše věty jsou pravdivé, že podle nich můžeme žít, nás vede k uvědomění, že vzdor všem postmoderním módám je ve světě našeho života pravda.

143: Reformace je obnova prvotního křesťanství.

146: Základní motivací kapitalismu je tu nedůvěra v dostatečnost vertikály, v hledání království Božího na tomto světě. Podle protestantismu je smyslem života služba.

151: Každý protestant odmítá tento svět, cítí se v něm poutníkem, jehož pravým domovem je vztah k Bohu. Avšak zatímco radikální křídlo reformace se snaží svět přetvořit, umírněné křídlo se z něj stahuje do osobního vztahu k Bohu.

160: Renesanční ideál lidské výbornosti, renesanční virtus, je v tomto ohledu daleko bližší středověkému ideálu rytířství než antické areté. Virtus je schopnost konat vše, cokoliv společnost považuje za nejzáhodnější, vskutku výborně, ladně a bez námahy.

164: Na moderní přírodovědě není nic „přirozeného“. Je to vysoce umělý výplod abstrakce. Svět skutečnosti je svět vnímaný, a tudíž „renesanční“. Či přesněji, renesance své představy odvozuje ze světa, jak jej skutečně prožíváme, nikoliv ze světa, jak si jej re-konstruujeme v reflexi.

166: Stoičtí právníci odvodili ve vývoji, který vrcholí kodexem Justiniánovým, lidská práva z lidského rozumu. Toto zdůvodnění převezme později osvícenství.

176: Osvícenství nahrazuje věčnost budoucností. Obrazně řečeno, dochází ke sklopení vertikály. ...cílem již není spása, nýbrž štěstí - a to štěstí na tomto světě.

177: Teprve osvícenství přišlo s představou, že štěstí můžeme očekávat v tomto životě. A dokonce na to máme právo. V reformaci se věřilo, že nám náleží jen zatracení, že vše dobré je nezasloužený Boží dar. Teprve na onom světě můžeme očekávat štěstí. V osvícenství nadchází proto doba zářných zítřků. Od dob osvícenství žijeme v přesvědčení, že by k životu neměla patřit nemoc, utrpení , smrt. Člověk by měl být zdravý.

192: Moderní věk je údobím, kdy se člověk považuje za neomezeného pána všeho a zároveň za bezvýznamnou součástku v soustrojí anonymních, nutných dějin.